Historie plemene
11. 8. 2008
Již několik stovek, ne-li tisíc let, se v horských oblastech Kavkazu, Alp a Pyrenejí objevovali velcí, mohutní, bílí psi. Právě tito psi pravděpodobně byli základem pro několik plemen, mezi něž patří také slovenský čuvač. Jedná se v podstatě o psa dogovitého původu, tzv. horského typu, s dlouhou srstí na těle a krátkou v obličejové partii.
Ovšem informace blíže vystihující přímého předchůdce slovenského čuvače pochází až z 19. století, kdy ještě s největší pravděpodobností docházelo ke křížení slovenského čuvače s komondorem, ruskou ovčárkou a dokonce také barzojem. Přikříženi byli i velmi podobní zástupci plemen pomořanského ostroše a pomořanského pudla.
Na Slovensku mu neříkali čuvač, nýbrž čuvaš. Až dr. Hrůza, jak sám napsal, toto slovo počeštil na “čuvač”. Slovo “čuvaš-čuvač” je odvozeno od slov “čuť” a “počuť”. “Choť čuvať” (“jdi poslouchat - naslouchat-hlídat”) je povel, který slovenský čuvač od svého majitele dostával nejčastěji. Právě to bylo hlavní náplní jeho práce - ochrana stáda (i pastevce-ovčáka) před vlky, medvědy, ale také zloději. Spíše výjimečně byl posílán do čela stáda, kde ovce zastavil a hlídal tzv. brázdu, za kterou pasoucí se ovce nesmí. Tím přímá práce se stádem většinou končila.
Počátkem 20. století se čuvač rozděloval na dva rázy: velkého horského s výškou 65 cm (pes) a 60 cm (fena), a malého nížinného rázu s výškou 40 - 50 cm. V tu dobu byli na Slovensku ještě velmi rozšířeni. Bohužel situace se poměrně rychle změnila. Dr. A. Hrůza uvádí, že čsl. zemský velitel četnictva a plukovník zdravotní služby MUDr. Janák potvrzuje, že zejména v třicátých létech dvacátého století byl čuvač hromadně vyvážen do Německa a Maďarska a jejich početnost na Slovensku prudce klesala.
Došlo to tak daleko, že ve třicátých létech dvacátého století byl jak slovenský čuvač, tak i sousední kuvasz na hranici vyhynutí. Dr. Hrůza se však nevzdával a založil vlastní plemennou knihu. První dvě štěňata, která po přívozu z Tater do této knihy 4. 6. 1929 zapsal, předal do psince “ze Zlaté studny” továrníkovi Josefu Skoupilovi ze Skalice nad Svitavou. Standard byl vypracován v roce 1947 a slovenský čuvač se dočkal mezinárodního uznání 18. 8. 1965.
První chovatelský klub - “speciální spolek chovatelů tatranských - ovčáckých čuvačů se sídlem v Brně” byl založen 23. 9. 1933. Na tento spolek navázal svoji činnost Klub chovatelů slovenských čuvačů, vzniklý v roce 1958. V sedmdesátých létech 20. století bylo sídlo klubu přestěhováno na Slovensko. Tento klub působící pro české a slovenské chovatele zanikl 30. 11. 1992, z důvodu rozdělení společného státu na Českou republiku a Slovensko. Ihned však u nás vznikl klub nový, český, tentokrát s názvem Klub chovatelů Slovenských čuvačů v České republice.
Po dr.Hrůzovi byl stejně neúnavným propagátorem plemene dlouholetý hlavní poradce chovu doc. dr. Ing.Vilém Kurz z Brna. Jeho následovníkem a zapáleným nadšencem pro toto plemeno se stal Ing. Zdeněk Kunzl (zastával funkci tajemníka Klubu chovatelů slovenských čuvačů od roku 1987). V roce 2000 byl do funkce tajemníka zvolen jeho syn Petr Kunzl, DiS. Ing. Zdeněk Kunzl doposud působí jako rozhodčí pro slovenské čuvače na výstavách a bonitacích.
Ovšem informace blíže vystihující přímého předchůdce slovenského čuvače pochází až z 19. století, kdy ještě s největší pravděpodobností docházelo ke křížení slovenského čuvače s komondorem, ruskou ovčárkou a dokonce také barzojem. Přikříženi byli i velmi podobní zástupci plemen pomořanského ostroše a pomořanského pudla.
Na Slovensku mu neříkali čuvač, nýbrž čuvaš. Až dr. Hrůza, jak sám napsal, toto slovo počeštil na “čuvač”. Slovo “čuvaš-čuvač” je odvozeno od slov “čuť” a “počuť”. “Choť čuvať” (“jdi poslouchat - naslouchat-hlídat”) je povel, který slovenský čuvač od svého majitele dostával nejčastěji. Právě to bylo hlavní náplní jeho práce - ochrana stáda (i pastevce-ovčáka) před vlky, medvědy, ale také zloději. Spíše výjimečně byl posílán do čela stáda, kde ovce zastavil a hlídal tzv. brázdu, za kterou pasoucí se ovce nesmí. Tím přímá práce se stádem většinou končila.
Počátkem 20. století se čuvač rozděloval na dva rázy: velkého horského s výškou 65 cm (pes) a 60 cm (fena), a malého nížinného rázu s výškou 40 - 50 cm. V tu dobu byli na Slovensku ještě velmi rozšířeni. Bohužel situace se poměrně rychle změnila. Dr. A. Hrůza uvádí, že čsl. zemský velitel četnictva a plukovník zdravotní služby MUDr. Janák potvrzuje, že zejména v třicátých létech dvacátého století byl čuvač hromadně vyvážen do Německa a Maďarska a jejich početnost na Slovensku prudce klesala.
Došlo to tak daleko, že ve třicátých létech dvacátého století byl jak slovenský čuvač, tak i sousední kuvasz na hranici vyhynutí. Dr. Hrůza se však nevzdával a založil vlastní plemennou knihu. První dvě štěňata, která po přívozu z Tater do této knihy 4. 6. 1929 zapsal, předal do psince “ze Zlaté studny” továrníkovi Josefu Skoupilovi ze Skalice nad Svitavou. Standard byl vypracován v roce 1947 a slovenský čuvač se dočkal mezinárodního uznání 18. 8. 1965.
První chovatelský klub - “speciální spolek chovatelů tatranských - ovčáckých čuvačů se sídlem v Brně” byl založen 23. 9. 1933. Na tento spolek navázal svoji činnost Klub chovatelů slovenských čuvačů, vzniklý v roce 1958. V sedmdesátých létech 20. století bylo sídlo klubu přestěhováno na Slovensko. Tento klub působící pro české a slovenské chovatele zanikl 30. 11. 1992, z důvodu rozdělení společného státu na Českou republiku a Slovensko. Ihned však u nás vznikl klub nový, český, tentokrát s názvem Klub chovatelů Slovenských čuvačů v České republice.
Po dr.Hrůzovi byl stejně neúnavným propagátorem plemene dlouholetý hlavní poradce chovu doc. dr. Ing.Vilém Kurz z Brna. Jeho následovníkem a zapáleným nadšencem pro toto plemeno se stal Ing. Zdeněk Kunzl (zastával funkci tajemníka Klubu chovatelů slovenských čuvačů od roku 1987). V roce 2000 byl do funkce tajemníka zvolen jeho syn Petr Kunzl, DiS. Ing. Zdeněk Kunzl doposud působí jako rozhodčí pro slovenské čuvače na výstavách a bonitacích.